Autor předkládané knihy, podplukovník ve výslužbě Ulrich Fleischhauer, byl jedním z nemnoha badatelů v oblasti židovské otázky a zednářstva, který plně pochopil a zdůrazňoval základní význam Protokolů sionských mudrců. Mnozí před ním i po něm se domnívali poznat a vysvětlit tuto problematiku odhalením některých židovských a zednářských spisů, které v podstatě vždy představují, obrazně řečeno, pouze instrukce pro výcvik poddůstojníků. Ale skutečné taktické plány (neměnná strategie a ideologie je obsažena v Talmudu) tehdejšího „generálního štábu“ představují právě Protokoly sionských mudrců z roku 1897, jejichž naprostá většina stanovených cílů je dnes hroznou realitou. Již jenom pro tento fakt je nezbytné, aby každá generace Nežidů znala nejen jeden z nejcharakterističtějších projevů ducha vůdců židovského národa, Protokoly sionských mudrců, ale aby také konečně poznala pravdu o jejich původu a vzniku. Za nejucelenější a nejpřehlednější dílo o obsahu, smyslu i původu Protokolů lze nepochybně považovat předkládané Pravé Protokoly sionských mudrců, znalecký posudek Ulricha Fleischhauera, který je rovněž jedním z nejdůležitějších spisů o židovské a zednářské problematice vůbec. Skutečnost, že náš čtenář neměl dodnes možnost seznámit se s touto fundamentální prací, jen potvrzuje slova samotných Protokolů: (12,5): „Již se nám dnes podařilo ovládnout veřejné mínění Nežidů takovým způsobem, že se na všechny světové události dívají námi nasazenými barevnými brýlemi klamu…“ Je to důležitější tím spíše, že totální ovládnutí světa Židovstvem podle plánu Protokolů sionských mudrců bude mít za následek zotročení všech nežidovských národů a nejhrůznější diktaturu. „Cílem je jediný světový stát pod vládou židovského krále a židovské kněžské aristokracie!“ (Miroslav Dolejší). Jestliže i po mnoha letech od vydání v Německu je vhodné a potřebné dát českým a slovenským čtenářům do rukou tuto vědeckou práci v zájmu pravdy, pak je to nejen svědectvím toho, že se za tu dobu ani to nejmenší nezměnilo na hodnotě samotného díla U. Fleischhauera, ale především je to dokladem hrozné skutečnosti, že se nic nezměnilo ani na událostech a metodách, jimiž se kniha zabývá. Tyto dvě okolnosti pak samy o sobě jistě postačují jako velmi dobrý důvod pro její nynější české vydání. Pokud bylo zveřejnění Protokolů omezeno prakticky na samotné Rusko (kde bohužel nevyvolalo téměř žádnou pozornost), používala strana útočníka vyzkoušenou taktiku plánovitého skupování a ničení všech dostupných exemplářů za současného naprostého mlčení o věci i před vlastními nezasvěcenými pěšáky. Když se však po I. světové válce začaly Protokoly šířit do všech evropských zemí i do Ameriky, nastal pro židovské vůdce čas k zahájení další fáze boje proti Protokolům: Vyzrazený dokument byl na povel prohlašován za padělek antisemitů, jeho autorství připisováno nejrůznějším osobám či organizacím, a vždy po vyvrácení těchto tvrzení přicházela židovská strana s dalšími a dalšími neudržitelnými, protože stejně tak znovu a znovu vyvrácenými smyšlenkami a pomluvami. Když pak po několika desetiletích nepřátelé pravdy usoudili, že již ze židovské strany nežije nikdo z autorů či spoluautorů Protokolů a z nežidovské strany pak žádný, kdo by o tajemství jejich vzniku mohl tehdy vědět, rozhodli se vyzrazený dokument nechat prohlásit zdánlivě objektivním soudem neutrálního Švýcarska za pobuřující brakovou literaturu, respektive za padělek. V jejich režii tak došlo v letech 1934-1935 v Bernu k procesu, který měl svou povahou a cílem jasně politický charakter. Stranným a předem podjatým soudem byly nakonec 14. května 1935 Protokoly sionských mudrců bez sebemenšího důkazu prohlášeny za „brakovou literaturu“ a ve zdůvodnění rozsudku dokonce i za „padělek“. Nepřátelům pravdy a jimi svedeným, nemyslícím přitakávačům by se tehdy mohlo zdát, že věc je již jednou provždy vyřízena podle jejich záměru. Přechodné „vítězství“ lži je však úplně lhostejné a navíc pro věc pravdy nebyl tento proces porážkou (dokonce ani ne dočasnou), protože právě díky němu byl U. Fleischhauer vzhledem ke svému postavení soudního znalce představiteli lži donucen prohlásit pod přísahou před veřejným soudem v zájmu pravdy: „Pravost Protokolů sionských mudrců je prokázána ze židovského způsobu myšlení, ze židovské literatury všech dob, z činnosti zednářstva, z mezinárodní spolupráce Židovstva a především z událostí posledních desetiletí!“ Na způsobech boje a tím méně na cílech nepřátel lidského rodu se od té doby nezměnilo ani to nejmenší. Je zcela nadbytečné přinášet o tom důkazy. Tím předem automaticky padají námitky odpůrců pravdy i jimi svedených a zmatených přisluhovačů, že tato kniha je „zastaralá“, „neaktuální“ a že „dnešnímu čtenáři nemůže nic přinést“, které zcela nepochybně zaznějí, dostane-li se Fleischhauerově práci plně zasloužené pozornosti. O důkladnosti, s jakou bylo dílo i samotný autor interesovanými kruhy vymazáni z paměti nežidovských národů, svědčí skutečnost, že opakovaný písemný dotaz editora českého překladu příslušnému městskému úřadu v Erfurtu po osobě podplukovníka Ulricha Fleischhauera zůstal bez odpovědi! Má být tedy pro nás navždy orwellovskou „neosobou“! „Skupujte, ničte a nedopouštějte nová vydání spisů, které odhalují naši strategii i taktiku, a ukazují Židy v jiném, než námi vytvořeném světle. Žádný gój nesmí znát a pamatovat si skutečné příčiny židovských pogromů – v tomto případě smí slyšet pouze naši verzi“ (Katechismus pro Židy v Rusku). Kdo se i po pozorném přečtení díla Ulricha Fleischhauera nechá znovu omámit omšelými povídačkami masmédií o Protokolech jako o „antisemitském padělku carské tajné policie“ a podobně, tomu opravdu není pomoci; je si tím sám vinen.