Jak nesmírně se židovstvo odedávna obávalo vážného nežidovského vědeckého zkoumání své náboženské literatury, dokládá zvláště názorně případ německého učence Eisenmengera. Orientalista, který zemřel roku 1704 jako univerzitní profesor v Heidelberku, nesmírně důkladně studoval v Amsterodamu židovství a jeho literaturu. Navštěvoval rabíny pod záminkami, že chce přestoupit na židovství, „protože jej studium židovského písemnictví nesmírně přitahovalo“, a po dlouhá léta pečlivě studoval klíčová místa hebrejských spisů. Výsledek svých bezmála dvacetiletých studií pak publikoval nebo spíše se snažil zveřejnit roku 1700 ve dvou svazcích „Odhaleného židovstva“. První vydání z roku 1700 ve 2 050 exemplářích nechal Eisenmenger na vlastní náklad vytisknout u Joh. Philippa Andrei ve Frankfurtu nad Mohanem. Když autor ještě před vytištěním odmítl židovskou nabídku 10 000 tolarů, pokud od vydání knihy upustí, nařídil císař již 21. července 1700 zabavení všech dostupných výtisků a jejich deponování ve frankfurtském chudobinci. Židé ještě k tomu za 12 000 dukátů dostali „právo“ zabavovat „nebezpečnou“ knihu přímo v soukromých domech! Když však Eisenmenger během soudních procesů před rakouskými soudy v naprosté bídě „náhle zemřel“, nechal pruský král Bedřich I. knihu roku 1711 vytisknout vlastním nákladem v Královci. Nové vydání rovněž zmizelo až na několik exemplářů a upadlo v zapomenutí. Taková věc stále znovu opakuje vždy, kdy se židovstvo nějakou publikací cítí dotčeno ve své nejniternější podstatě! Mnohé ze zde uváděných talmudských a rabínských předpisů a zákazů dnes mohou působit malicherně až směšně, přestože byly vyhlašovány s odvoláním na „Boží vůli“ neuvěřitelným překrucováním Pentateuchu a starozákonních proroků. V časech, kdy ještě židovstvo nemělo přístup do křesťanské společnosti, však právě tyto předpisy a zákazy sloužily ke stmelování a ukázňování „níže ustanovených Židů“ skrytou vrchností prostřednictvím rabínů a jednotlivých kahalů. Proto je třeba mít stále na paměti, že mnohé zde uváděné příkazy a zákazy se vztahovaly na dobu dobrovolné a záměrné separace Židů v ghettech. – Jejich duch se však dodnes sebeméně nezměnil. Jak postupně rostla finanční i hospodářská moc židovstva a „Francouzská revoluce“ jako dílo jím řízeného zednářstva mu zajistila společenské postavení, Židé se postupně přestávali dovolávat Boha a prosit o uskutečnění svých šílených plánů, a se stále sílící vlastní ateizací je prosazovali sami. (Dopis Barucha Levyho Karlu Marxovi, v němž se říká: „Židovský národ jako celek je sám sobě mesiášem. Jeho panování nad univerzem bude dosaženo sloučením ostatních lidských ras, potlačením hranic a monarchií, které jsou ochrannými valy partikularismu i překážkou zřízení jediné světové republiky, v níž bude všude Židům přiznáno občanství. ... Národní vlády přejdou při vytvoření univerzální republiky již velmi snadno do rukou izraelitů. Potom může být osobní vlastnictví potlačeno vládnoucí židovskou rasou, která bude všude spravovat národní majetek. Takto se naplní příslib Talmudu, že v čase mesiáše budou Židé vlastnit bohatství všech národů světa.“) Nicméně i samotný Talmud jako závazný náboženský i společenský zákoník Židů připouští z „taktických důvodů“ určité výjimky z vlastních předpisů a ustanovení: „Ale Izraelitovi, který má blízko ke králi a pro nějž by byla ostuda, kdyby neměl stejné oblečení a účes, je dovoleno nosit jejich oděv a stříhat si vlasy nad čelem tak, jak to dělají oni.“ – „A když takový Žid v srdci setrvá ve své víře, mohl by se klidně nechat pokřtít ještě před tím, než byl k tomu donucen“ (Sépher Nizzáchon č. 21) rabína Lipmanna. Zde máme jako na dlani ukázku talmudské morálky. Pro materiální výhody je tedy dovoleno pohrdnout i vlastními náboženskými příkazy a klidně kvůli zdání přijmout nenáviděný křest i přes tolik pohrdavých a urážlivých jmen, která mu sami dávají, jak autor ve svém díle podrobně uvádí. Na tom se dodnes nic nezměnilo. Vzácnou výjimku zde představují opravdu upřímně konvertovaní Židé. Pravda o rabínských spisech a tedy o skutečné duši talmudského židovstva je pro nežidovské lidstvo nesmírně důležitá, byť i samozřejmě ihned vykřičená jako „nechutné antisemitské lži“. Talmud a další rabínské spisy jsou klíčem k pochopení všech židovských zločinů a nenávisti vůči nežidům! Bezpochyby zazní: To snad bylo kdysi, naprostá většina dnešních Židů jsou přece ateisté, kteří s tím ... atd. Odpověď zní: Tím hůře! Konečný cíl židovstva – pomsta na křesťanech a dosažení světovlády – zůstává beze změny, a novější generace Židů již místo modlení na něm ze všech sil vytrvale pracují. Kdo bezmyšlenkovitě i nadále přijímá z médií tak nehorázně překroucenou skutečnost, tomu už opravdu není pomoci!