Je třeba předeslat, že Ludendorff psal předkládané dílo o zednářstvu pro Němce své doby, kteří tehdy ještě úplně neztratili národní vědomí, a zednářskou i židovskou otázku si právě od zednářů nenechali namluvit jako blouznivý výmysl patologických „antisemitů“. Autor se tedy rozhodně nemýlí, když píše, že jeho dílo bude mít platnost navždy, a opravdu nás i přes odstup generací dodnes jasnozřivě poučuje o skutečné podstatě zednářstva. Autor to říká zcela výstižně: „Tajemstvím“ zednářstva je všude Žid! Zednář se již při vstupu do lóže zavazuje bezpodmínečnou, slepou poslušností vykonávat předem mu zcela neznámé úkoly, a tím dává do rukou neviditelné vrchnosti bianco šek prakticky na cokoli. To bychom si měli dobře zapamatovat, protože takoví lidé se pak nezastaví doslova před ničím! Je-li republika skrytým zednářstvem, není zase samotné zednářství ze své strany ničím jiným, než prodlouženou paží Izraele. Potřebuje někdo další důkaz aktuálnosti Ludendorffova spisu? Zde je: „Stůl po pravé straně (zednářské lóže) říká zcela jasně to, čemu dodnes křesťanští Nežidé nechtějí věřit: křesťanství a mohamedánství jsou pro Židy pouze ‚židovské‘ konfese a mají za úkol vnutit gójům v zastřené formě to, co Talmud říká zcela nepokrytě. Odtud citovaná slova: ‚Ve všem pravda,‘ a proto je také konečným cílem sloučení všech ‚židovských‘ konfesí do jediného židovského náboženství v ‚liberální katolické církvi‘ nebo podobné ‚pozitivně křesťanské‘ konfesi, jak to zednářům hlásají již ‚Staré povinnosti‘ z roku 1723.“ – Každý si snadno může spočítat, jak dávno byl tento zednářský cíl písemně stanoven před neblahým II. vatikánským koncilem, který přinesl jeho vytoužené naplnění. „Zednáři jakožto představitelé svých lóží jsou již dávno pevně zahnízděni ve všech státních úřadech, včetně nejvyšších, v politických stranách jako poslanci, ve vůdčích hospodářských kruzích, v svobodných povoláních jako právníci a lékaři, v učitelských sborech našich univerzit, v tisku i všech dalších tzv. kulturních institucích jako např. knihkupectví, vydavatelství a svobodná umělecká povolání, na vysokých místech v duchovenstvu atd. Dá se říci, že jeden zednář přitáhne za sebou vzápětí dalšího, a dnes již jsou bezprostředně usazeni v celém životě státu i národa.“ Již jen těchto několik ukázek nezaujatému čtenáři postačí k poznání, že má před sebou jednu z nejlepších prací o skutečné podstatě a konečných cílech židovského zednářstva. Současně osvětluje i smysl a cíl tzv. globalizace, kterou právě zednáři svou lživou propagandou vydávají za jakýsi „samovolný proces“! Zednářstvo bylo za komunistického (stejně jako za nacionálně socialistického a fašistického) režimu rozpuštěné a zakázané, ale ve skutečnosti udržovalo dál své internacionální kontakty, a ve vhodný čas na vyšší pokyn propagandisticky i organizačně připravilo (nejen u nás) listopadový „převrat“ 1989. Pro tento účel byla v Československu už v 70. letech založena Charta 77, jejíž vznik byl iniciován exkluzivně židovským zednářským řádem B’nai B’rith z Basileje. Tam také bylo vybráno personální jádro Charty 77, skládající se výlučně ze židovsko-zednářských rodin, které byly předurčeny k převzetí veškeré moci (M. Dolejší). Polistopadové oficiální obnovení činnosti zednářstva u nás pak již bylo jenom viditelnou, teatrální oslavou jeho naprostého úspěchu.