Sotva by se našel jiný politický dokument, který měl a dodnes má za následek tak usilovné a zuřivé popírání pravosti ze židovské strany jako právě „Protokoly sionských mudrců“, a přirozeně i z nežidovské strany úsilí o prokázání pravosti.  „Ve všech komunisty ovládaných zemích je tento spis zakázán pod drakonickými tresty. V ostatních státech je proti němu také zuřivě bojováno, nikoli ovšem vyvracením jeho tezí, nýbrž nanicovatou a nepřesvědčivou výtkou, že se jedná o ‚antisemitskou slátaninu’... Domnívám se, že znám metody k zamezení zveřejnění nebo diskusím o jistých záležitostech stejně dobře jako kterýkoli dnes žijící autor. Neznám však nic, co by se vyrovnalo zuřivé neústupnosti, s jakou je bojováno proti rozšiřování této knihy a s níž je tupen a zlehčován její obsah. Člověk to musí sám poznat, aby tomu vůbec mohl uvěřit.“ (Reed roku 1952, str. 315 ad.) Roku 1935 se židovská strana konečně rozhodla vystoupit proti Protokolům prostřednictvím justice. „Protokoly sionských mudrců kolovaly dobrých třicet let v nejrůznějších jazycích, aniž by proti tomu Židé vznesli nějakou soudní žalobu. A právě jeden zákon švýcarského kantonu Bern jim poskytl možnost vystoupit proti tak nenáviděnému šíření prozrazeného dokumentu. Příslušný zákon hrozil trestními sankcemi za zveřejnění takové písemnosti, jejíž obsah by mohl ‚navádět k spáchání trestného činu, vyvolat nějaké formy znemravnění, ohrozit obecné mravy nebo způsobit pohoršení’. Theodor Fritsch doprovodil 13. vydání ‚Protokolů’ protižidovským doslovem, v němž si Židé našli vhodnou záminku k vystoupení proti šíření tohoto spisu. Na rozdíl od obvyklých pomlouvačných kampaní v jimi ovládaném tisku tentokrát pomocí justice. V tomto případě roku 1935 ve švýcarském Bernu! Soudci první instance byli tehdy ve Švýcarsku dosazováni do funkce lidovým hlasováním, a pečlivě vybraný prezident bernského soudu Walter Meyer vděčil za své zvolení hlasům sociálních demokratů. Na této skutečnosti Židé postavili svou žalobu, a během procesu se ji snažili rozšířit i na otázku pravosti ‚Protokolů’, přestože by tato čistě historicko-vědecká otázka neměla s předmětem žaloby vůbec souviset.“ (G. Ritter, Židovstvo a stíny Antikrista, str. 13 ad.) Židovskými obcemi mnoha zemí vyslaní souvěrci před soudem prokazatelně nepravdivě vypovídali. Proti deseti z nich vznesl Fleischhauer návrh na trestní stíhání pro křivé svědectví, což však bylo soudcem promptně zamítnuto s podivným odůvodněním, že „svědci uvedli do soudního protokolu pouze svůj subjektivní názor“! Fleischhauerovi nebylo soudem dovoleno – přes řádně podaný a zdůvodněný návrh – předvolat ani jediného svědka obhajoby! Soudce ignoroval všechny přesvědčivé důkazy lživosti korunní svědkyně žaloby, stejně jako nevyvratitelné důkazy obhajoby o židovsko-iluminátském původu ‚Protokolů’, a nakonec pak rozhodl, že se jedná o padělek! „Při takovém zneužití justice se nedá žádný názor obhajovat. Soudce Meyer vynesl takový rozsudek, jaký si přála jeho partaj a mocní mužové v pozadí. Teď přirozeně jásá židovský tisk v celém světě, a přitom k tomu vlastně nemá žádný důvod – vždyť žaloba neprokázala, jak bylo její povinností – jakékoli padělání! Naproti tomu žalovaná strana předložila nejpádnější indicie o židovském původu ‚Protokolů’...“ (Ritter 1938, str. 18). Nicméně s jalovým argumentem o soudním „prokázání“ Protokolů jako antisemitského padělku se dodnes setkáváme v nespočetných publikacích na dané téma. Zmanipulovaná média bezostyšně dál hauzírují rozsudkem bernského soudu z roku 1935, jako by nějaký soud – a navíc tak trpně stranický, jak autor ve svém pojednání dokonale ukázal – byl kompetentní k definitivnímu rozhodnutí historicko-politické otázky. Jde o další z nespočetných dokladů důkazní bídy odpůrců pravosti Protokolů sionských mudrců, kteří se neštítí podsouvat židovské autorství prozrazeného dokumentu komukoli podle známého volání: Chyťte zloděje!“ Již jen proto je v zájmu pravdy nutné se ke skutečnému stavu věci stále znovu vracet. „Bernský politický proces“ Stephana Vásze je logickým doplňkem „Znaleckého posudku“ Ulricha Fleischhauera a podrobně líčí jak samotný zmanipulovaný průběh soudního procesu ve věci „Protokolů sionských mudrců“, tak i nesrovnalosti, protimluvy i vyslovené lži svědků žalující židovské strany, k nimž se Fleischhauer jako soudní znalec nemohl vyjadřovat. Spolu s monumentálním dílem Ulricha Fleischhauera je tedy předkládaná kniha Stephana Vásze z roku 1935 přímo školní ukázku zuřivého boje proti pravdě, který je však v konečném důsledku beznadějně marný, i když může mít u povrchních a lehkověrných lidí dočasně pochybný úspěch.